►►►HOME◄◄◄

Medvídek

18. června 2007 v 11:13 |  smutné příběhy

Medvídek

Budí mě zima. Otvírám oči, ale... je to jako kdyby byla kolem mě mlha. Nedokážu zaostřit na svoje okolí. Ach, co je to za světlo? Cítím kouř, to budou svíce. Co dělají svíce u nás doma? Zafoukal vítr. Ano, světlo se lehce pohnulo. To musejí být svíce. Zkusím se posadit a lépe podívám se, jen doufám, že mě ta nemoc zas tolik neoslabila. Ach jo, nejde to. Proč mám tak měkké prostěradlo, skoro jako satén, to si naši dali pěknou práci, aby se mi dobře leželo. To je zvláštní. Museli mě ale umístit do komory, protože tahle postel je nějaká těsná. Ha, někdo jde. Kdo to... pan farář? Aha, jde se na mě podívat. On je hrozně hodný. Proč se tak smutně díváte? ptám se. Hm. Neodpovídá. Haló. Pořád nic. Je mi upravuje límeček svátečních šatů? Svátečních šatů? Proč já, proboha, ležím v posteli ve svátečních šatech? A proč mám složené ruce na prsou? Vždyť je to tak nepohodlné! Něco zavrzalo. Někde se otvírají dveře, vidím i uzký proužek světla, který se zvětšuje. Někdo jde. Co je to za lidi? Hej, kam nesete mojí postel? Zase žádná odpověď. No dobře, tak si se mnou nemluvte. Konečně se zastavili. Proč tady? Budeme asi na chodbě. Je tu ještě větší zima. Ale světla je tu víc. Zase svíce? A cítím taky vůni květin a listí. Co se to doma zase děje? Slyším zase nějaké hlasy a ... pláč? Kdo to tu pláče a proč? Těch lidí je nějak hodně. A jdou všichni ke mně... proč? Zdá se mi, že se tu děje něco podivného. Ahoj, mami, co se stalo? Už je mi daleko líp. Zdravím maminku, ale ona neodpovídá. Vždyť ona pláče. " Mami, tobě někdo ublížil?" ptám se zas, ale maminka mě je políbí na čelo. A pak odchází. Takhle se to opakuje s ostatními členy rodiny. Někteří mě políbí, někteří pohladí, jiní se jen tak dívají. Copak jsem nějaká cvičená opice?" zlobím se. Nereagují. Co se to tady děje. Poslední jde můj malý bratříček a dává mi pod ruce medvídka. Zvláštní. Nikdy se ho nechtěl vzdát, všude ho s sebou tahal. Pak se všichni někam sednou a pan farář něco povídá. Nerozumím mu. Náhle něco bouchne a je tma. " Co je? Tohle už není legrace" křičím ze všech sil. Postel se zase hýbe. Někam mě nesou. Co se to sakra... proč mě nakláníte? Au, ne tak surově. Hodili mě někam na zem. Co to padá? To prší? Konečně se mi daří zvednout ruku. Ale co to... asi deset centimetrů nade mnou je nějaké dřevo. Kam mě to zavřeli??? Zvenku slyším zvuky dopadajícího čehosi. Křičím, bouchám do dřeva, ale nic. Nikdo se neozývá. Teď mě napadá, že jsem tu jako v rakvi. Ne. To nemůže být pravda. Vždyť já nejsem mrtvá. Panebože... ta jemná látka uvnitř je výstelka v rakvi a sváteční šaty můj rubáš. Uslzení příbuzní se se mnou loučili. A teď na mě zvenku dopadá hlína. Jenže já nejsem mrtvá. Ne a ne. Musím se dostat ven. Co se to zas děje. Já nemůžu dýchat... já se dusím... bože, já ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama